Domnívám se, že každý článek má tři roviny. První je, co chce autor vyjádřit, druhá je jak to vyjádří a třetí je, jak to reflektuje čtenář.

Naprosto souhlasím s Exekutorskou komorou ČR, že „že činnost soudního exekutora je primárně výkonem veřejné moci“. Z toho jsem i vycházel, když tvrdím, že by se exekutor měl soustředit zejména na tyto činnosti. Zpeněžování majetku pro insolvenční správce by mělo být zcela marginální aktivitou. I zákonodárce v exekučním řádu tyto činnosti deklaruje v hlavě VI jako „Další činnosti exekutora“ (viz ust. § 76 odst. 2). Bohužel zejména méně úspěšní exekutoři se začali před několika lety více zajímat o insolvenční dražby, což nakonec vedlo i k novele IZ a prokázalo zájem o tuto oblast v souvislosti s poklesem exekucí.

Nikterak nezpochybňuji odbornou úroveň exekutorů v oblasti právního vzdělání. Plně akceptuji a souhlasím s požadavkem, že „soudní exekutor musí být absolventem státní vysoké školy – univerzitního zaměření v magisterském studijním programu „právo“ a musí složit odbornou zkoušku. Tato zkouška ho opravňuje vykonávat profesi soudce, státního zástupce, notáře nebo advokáta, pokud se rozhodne jednu z těchto profesí vykonávat.“  Avšak při zpeněžování majetku pro insolvenční správce (většinou jde o nemovité věci) je zaměření studijního programu „právo“ přece jenom mimo.  Sám vím, o čem mluvím, když jsem se musel „rekvalifikovat“, abych rozuměl a osvojil si termíny, poznatky a postupy z realitní, katastrální či stavební praxe. Musel jsem i získat know – how z oblasti inzerce realit a jednání se zájemci o nemovitosti.

Co se týká dražebního desátku, pokud bych se chtěl vyjadřovat k získávání insolvenčních dražeb exekutory nějakým pochybným způsobem, potom bych použil termín „exekutorský desátek“. Osobně vím z praxe, že „dražební či realitní desátek“ existuje.  Komora dražebníků ČR (KDČR) v této souvislosti podala i trestní oznámení. Bohužel pletichy při dražbách se velmi obtížně prokazují. Proto i naše KDČR přivítala spolupráci s Policií ČR v této oblasti.

Jsem rád, že z mého příspěvku je zřejmá „prostá obava z konkurence“. Skutečně tomu tak je, protože i letos předpokládám další pokles počtu a objemů dražeb konaných dle zákona o veřejných dražbách. Stále více zajištěných věřitelů požaduje i zpeněžení majetku dlužníků v insolvenci mimo dražbu. Tato obava z konkurence se tedy spíše týká realitních makléřů než exekutorů. Jsem optimista a možná v novém exekučním řádu bude i možnost, aby exekutor pro provedení dražby si najal dražebníka, jako je tomu v případě dražeb cenných papírů, které nesmí dle platné legislativy exekutor provést.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda KDČR

Touto cestou bych se chtěl velice důrazně ohradit proti některým výrokům předsedy představenstva Komory dražebníků ČR, které uvedl ve svém sloupku „Není podnikání jako podnikání“. Předně jeho pohled na důsledky a odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci novelizace exekučního tarifu je zavádějící a nad přiměřenou míru zjednodušující. V první řádě je třeba si uvědomit, že Ústavní soud ČR se zabýval odměnami soudních exekutorů, kde skutečně má exekutor postavení podnikatele, což je předmětem legitimní kritiky. Co nicméně nikdy Ústavní soud nezpochybnil je skutečnost, že činnost soudního exekutora je primárně výkonem veřejné moci. Soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení úřední osoby. Stát na exekutory přenesl část výkonu moci soudní, z hlediska funkcionálního vykonávají tedy soudní exekutoři státní moc. Tím se postavení soudního exekutora dramaticky liší od postavení dražebníka a jakékoliv srovnávání apriorně pokulhává.

Naprosto nedoložená jsou tvrzení J. Bureše ohledně jakéhosi fiktivního „dražebního desátku“. Má-li J. Bureš konkrétní informace ohledně tvrzeného „veřejného tajemství“, nechť je předá kompetentním orgánům, v opačném případě zůstanou jeho tvrzení v rovině prosté pomluvy – a to se všemi právními důsledky.

Velmi nepřesvědčivá a zjevně cíleně účelová jsou pak dále tvrzení J. Bureše, že „posláním exekutorů“ není být zpeněžovatelem majetku a že nemají příslušnou kvalifikaci. Tato tvrzení svědčí o naprosté neznalosti právní úpravy i každodenní reality ve výkonu exekutorského úřadu.  Každý soudní exekutor musí být absolventem státní vysoké školy – univerzitního zaměření v magisterském studijním programu „právo“ a musí složit odbornou zkoušku. Tato zkouška ho opravňuje vykonávat profesi soudce, státního zástupce, notáře nebo advokáta, pokud se rozhodne jednu z těchto profesí vykonávat. Více než výmluvná je v tomto kontextu věta, že „největším konkurentem dražebníků při zpeněžování majetku dlužníků v insolvenci jsou čím dále více exekutoři“, která zcela odhaluje účel daného článku J. Bureše – prostá obava z konkurence. Domnívám se, že konkurenční model na dražebním trhu je pouze ku prospěchu věci. To neovlivní ani účelové či nepravdivé výroky směřující proti soudním exekutorům. Služby soudních exekutorů v oblasti dražební jsou špičkové, což potvrzuje mnoho insolvenčních správců – a proto je zřejmá snaha J. Bureše dovnitř i navenek prezentovat opak. Navíc od roku 2018 Insolvenční zákon ve svém ustanovení § 286 odst. 1 písm. d) s takovouto formou další činnosti soudních exekutorů výslovně počítá. Odborná veřejnost si nepochybně vyhodnotí skutečný stav sama, bez ohledu na podobné články.

JUDr. Vladimír Plášil, LL.M.
prezident Exekutorské komory ČR

Pojem dveřní právo mně vysvětlil před několika lety jeden ze spolupracujících advokátů. Řešil jsem s ním, jak uspokojit pohledávku jeho zahraničního klienta.  Věřitel měl „pouze“ zástavu na lukrativních nemovitostech. Protože nešlo postupovat nedobrovolnou dražbou, navrhl jsem, že vyhlásíme dražbu dle občanského zákoníku. Podstatné však bylo, jak se k dražbě postaví příslušné katastrální pracoviště. Advokát mně tehdy odpověděl, že zde platí „dveřní právo“. Na můj nechápavý pohled mně tento pojem vysvětlil. Mimochodem neznali to ani moji kolegové z Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky.

Dveřní právo lze vymezit jako činnost subjektu státní správy (vyjma soudu), která vede k vlastnímu výkladu platné legislativy a v souladu s ním tento subjekt v dané věci rozhodne. Typické pro dveřní právo je, že subjekty stejného typu a ve stejné záležitosti rozhodnou zcela odlišně.

Uvedu konkrétní příklad dveřního práva, a to činnost katastrálních úřadů, resp. katastrálních pracovišť. Novela katastrálního zákona stanovila od 1.1.2014 i v případě dražeb konaných dle zákona o veřejných dražbách podat návrh na vklad vlastnického práva k předmětu dražby a výmazu omezení.  Do konce roku 2013 stačilo, aby dražebník zaslal příslušné dokumenty na katastr a vydražitel byl zapsán (dokonce zdarma) jako nový vlastník (přechod vlastnického práva), včetně výmazu omezení vlastnického práva.

Od 1.1.2014 již dražebník není účastníkem tohoto řízení. Přesto příslušné dokumenty musí dražebník zaslat na katastr. Protože však katastr nemůže na základě těchto dokumentů zahájit vkladové řízení, vrátí tyto dokumenty dražebníkovi. Avšak o tomto „dražebně – katastrálním pin pongu“, vedeném prostřednictvím datových schránek, nechci hovořit. To je téma novely zákona o veřejných dražbách, činnosti MMR aj.

Český úřad zeměměřický a katastrální (ČUZK), pod které všechny katastrální úřady, včetně svých pracovišť, patří, podpořil elektronická podávání návrhů inteligentním formulářem. To „zneužili“ někteří dražebníci. Vyplněný formulář spolu s dokumenty (vše bylo opatřeno elektronickým podpisem na základě kvalifikovaného certifikátu spolu s časovým razítkem) začali zasílat na jednotlivá katastrální pracoviště.

Dokonce některá katastrální pracoviště po zaslání dražebníkem povinných dokumentů počkala na zaslání návrhu na vklad (formuláře) a spojila je v jedno řízení. Jiná katastrální pracoviště sice vrátila zaslané dokumenty dražebníkovi, avšak při elektronickém podání návrhu na vklad spolu s přílohami příslušné řízení zahájila.  A teď se začalo projevovat dveřní právo. Cca před rokem si jeden z úřadů „postavil hlavu“.  Jako „lesa pán“ požadoval listinnou podobu dokumentů a podání.

Na základě zaslané stížnosti Komory dražebníků ČR na ČUZK jsem osobně celou záležitost řešil v červnu t.r. s Mgr. Martinou Hercegovou, ředitelkou odboru řízení územních orgánů ČUZK, pod který katastrální pracoviště patří.  Když jsem jí informoval o mých zkušenostech s dveřním právem, velmi jí zajímalo, která katastrální pracoviště akceptují elektronická podání. Odpověděl jsem jí, že se obávám, aby na základě našeho jednání nedostala všechna katastrální pracoviště zákaz přijímat elektronická podání.  V říjnu t.r. byl tento zákaz paní ředitelkou vydán.

Výše uvedený postup ČUZK považuji za porušení EIDAS (Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES), za šikanozní, protože zvyšuje náklady dražebníků i insolvenčních správců. Listinná forma je daleko časově náročnější a finančně nákladnější než elektronická podoba dokumentů. Z tohoto důvodu jsem požádal i o pomoc eurokomisařku Věru Jourovou.

ČUZK nakonec vyřešil dveřní právo katastrálních úřadů. V zamítnutí elektronického podání je uvedeno poučení, aby byly dokumenty nejprve vyhotoveny v listinné podobě a podpisy na nich úředně ověřeny. Pro jejich zaslání datovou schránkou musí být provedena konverze „papírových“ dokumentů na elektronické dokumenty.

Součástí tohoto poučení je i upozornění na skutečnost, že podle § 57 odst. 2 písm. c) katastrálního zákona, se dopustí přestupku ten, kdo nedoplní ve stanovené lhůtě od doručení výzvy chybějící údaje nebo neodstraní chyby ve vyhotovených listinách, které předkládá k zápisu do katastru.

Bohužel problém nastává, když např. potvrzení o zpeněžení a zániku omezení vlastnických práv má deset či více stran. Stalo se mně, že zkonvertovaný dokument byl tak rozsáhlý, že nešel datovou schránkou poslat. Jsou zde i důvody ekonomické. Za jednu stránku konverze je třeba platit 30 Kč. Z hlediska procesní ekonomiky je potom často výhodnější to poslat na katastr obyčejnou poštou. V tomto případě však musí pracovníci na katastru vložit všechna data do systému znovu.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda představenstva Komory dražebníků ČR, z.s.

“Loni poklesl počet dražeb, proti roku 2016, téměř o čtvrtinu. Je letos situace lepší?

Loňský dražební rok byl nejhorším rokem v novodobé historii dražeb. Mám tím na mysli období od 01.05.2000, kdy nabyl účinnost zákon o veřejných dražbách. Objem draženého majetku sice v roce 2017 narostl téměř na 5,6 miliardy Kč, ale vydražený majetek se snížil na 2,6 miliardy Kč, s meziročním poklesem 6,5 %. I výtěžnost dražeb se snížila, a to na necelých 47 %. Podstatný je objem vydraženého – zpeněženého majetku, nikoliv jak velký majetek z pohledu odhadu jeho ceny do dražeb vstupuje, viz podrobně.

Předpokládám, že negativní trend poklesu dražeb bude pokračovat i v roce 2018. Vycházím z aktuálních údajů, které jsou uvedeny na Centrální adrese:

V roce 2017 bylo k 31.10.2017 evidováno celkem 1 571 dražeb, ke stejnému datu je to letos 1 380 dražeb. Tedy pokles počtu dražeb o 12%. I objem draženého majetku v uvedeném období byl v roce 2017 vyšší. Zatímco letos je to 3,609 miliard Kč, loni byl objem draženého majetku 4,048 miliard Kč.

Moje „dražební skepse“ vyplývá nejenom z výše uvedené statistiky, ale i z pokynů zajištěných věřitelů insolvenčním správcům. Až příliš často požadují prodej mimo dražbu prostřednictvím realitní kanceláře. Nevím ovšem, jak potom insolvenční správce prokáže, že nemovitost byla zpeněžena nejvyšší nabídkou.

Zajímavou skutečností je i pokles podílu elektronických dražeb. V loňském roce činil jejich podíl oproti kamenným dražbám 63 %.  Letos podíl elektronických dražeb poklesl na 55 %. Domnívám se, že hlavním důvodem konání kamenných dražeb je snaha některých subjektů “zapletichařit“.

Příčiny dlouhodobé krize dražebního trhu jsou dobře známy. Pokud zde nebude politický zájem, dražba (zvláště ta kamenná) bude považována za hru pletichářů na transparentní prodej majetku dlužníků.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda KDČR