Touto cestou bych se chtěl velice důrazně ohradit proti některým výrokům předsedy představenstva Komory dražebníků ČR, které uvedl ve svém sloupku „Není podnikání jako podnikání“. Předně jeho pohled na důsledky a odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci novelizace exekučního tarifu je zavádějící a nad přiměřenou míru zjednodušující. V první řádě je třeba si uvědomit, že Ústavní soud ČR se zabýval odměnami soudních exekutorů, kde skutečně má exekutor postavení podnikatele, což je předmětem legitimní kritiky. Co nicméně nikdy Ústavní soud nezpochybnil je skutečnost, že činnost soudního exekutora je primárně výkonem veřejné moci. Soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení úřední osoby. Stát na exekutory přenesl část výkonu moci soudní, z hlediska funkcionálního vykonávají tedy soudní exekutoři státní moc. Tím se postavení soudního exekutora dramaticky liší od postavení dražebníka a jakékoliv srovnávání apriorně pokulhává.

Naprosto nedoložená jsou tvrzení J. Bureše ohledně jakéhosi fiktivního „dražebního desátku“. Má-li J. Bureš konkrétní informace ohledně tvrzeného „veřejného tajemství“, nechť je předá kompetentním orgánům, v opačném případě zůstanou jeho tvrzení v rovině prosté pomluvy – a to se všemi právními důsledky.

Velmi nepřesvědčivá a zjevně cíleně účelová jsou pak dále tvrzení J. Bureše, že „posláním exekutorů“ není být zpeněžovatelem majetku a že nemají příslušnou kvalifikaci. Tato tvrzení svědčí o naprosté neznalosti právní úpravy i každodenní reality ve výkonu exekutorského úřadu.  Každý soudní exekutor musí být absolventem státní vysoké školy – univerzitního zaměření v magisterském studijním programu „právo“ a musí složit odbornou zkoušku. Tato zkouška ho opravňuje vykonávat profesi soudce, státního zástupce, notáře nebo advokáta, pokud se rozhodne jednu z těchto profesí vykonávat. Více než výmluvná je v tomto kontextu věta, že „největším konkurentem dražebníků při zpeněžování majetku dlužníků v insolvenci jsou čím dále více exekutoři“, která zcela odhaluje účel daného článku J. Bureše – prostá obava z konkurence. Domnívám se, že konkurenční model na dražebním trhu je pouze ku prospěchu věci. To neovlivní ani účelové či nepravdivé výroky směřující proti soudním exekutorům. Služby soudních exekutorů v oblasti dražební jsou špičkové, což potvrzuje mnoho insolvenčních správců – a proto je zřejmá snaha J. Bureše dovnitř i navenek prezentovat opak. Navíc od roku 2018 Insolvenční zákon ve svém ustanovení § 286 odst. 1 písm. d) s takovouto formou další činnosti soudních exekutorů výslovně počítá. Odborná veřejnost si nepochybně vyhodnotí skutečný stav sama, bez ohledu na podobné články.

JUDr. Vladimír Plášil, LL.M.
prezident Exekutorské komory ČR