Titulek je trochu zavádějící. Žádná elektronická úřední deska všech veřejných dražeb u nás neexistuje.  Pouze patnáct let existuje tzv. Centrální adresu (www.centralniadresa.cz) (CADR). Tato úřední elektronická deska, jako naprostý světový fenomén, byla zřízena Nařízením vlády č. 168/2000 Sb., o centrální adrese, jako jediné místo pro uveřejňování informací o zadávání veřejných zakázek (VZ) (dle dnes již neplatného zák. č. 199/1994 Sb.), o veřejných dražbách (dle platného zák. č. 26/2000 Sb. – ZVD) a převodech státního majetku. Na základě usnesení vlády byla správcem CADR určena Česká pošta, s.p. Provozní řád CADR byl schválen dnes již neexistujícím  Úřadem pro státní informační systém a CADR v říjnu 2000 zahájila svoji činnost.  Potom si dozor nad CADR převzalo dnes již zrušené Ministerstvo pro informatiku a posléze CADR zakotvila na MMR, na Odboru veřejných dražeb, který schvaluje její provozní řád.

CADR jako elektronická vývěska pro VZ fungovala pod Českou poštou, s.p. až do roku 2011, kdy Odbor veřejného investování  MMR vyhlásil koncesi na provozovatele informačního systému VZ.  Česká pošta, s.p. byla nakonec v tomto koncesním klání poražena společností NESS Czech s.r.o., která nabídla nižší cenu za uveřejňování VZ.

Přiznám se, že jsem v roce 2011 fandil České poště, s.p. a doporučoval jsem, aby Česká pošta, s.p. tuto koncesi v objemu 100 mil. Kč na uveřejňování informací o VZ obhájila. Měl jsem obavu, že nový koncesionář bude mít velké problémy s nastartováním tohoto informačního systému a s jeho rutinním provozem.  Nakonec společnost NESS Czech s.r.o. vše zvládla. Pro uživatele je zde výhodou možnost využívat standardní elektronické formuláře pro VZ za základní cenu 210 Kč + DPH.

CADR tak v roce 2011 „zhubla“ o VZ, což se nepříznivě odrazilo i v příjmech pro Českou poštu, s.p. za provozování tohoto informačního systému. Řádově oznámení o VZ bylo totiž cca v padesátinásobném objemu, oproti inzerátům o veřejných dražbách.

Dle statistiky uvedené na CADR bylo zde uveřejněno za posledních 15 let cca  48 tis. dražeb v objemu cca 160 miliard Kč draženého majetku.  Jedná se však pouze o dražby konané dle shora uvedeného ZVD. Dražby konané soudy či exekutory zde uveřejněny nejsou, což je velká škoda.

V roce 2007, dnes „populární“ bývalý ministr vnitra, Ivan Langr prosadil zrušení ministerstva informatiky. Dozor nad CADR převzal Odbor veřejných dražeb MMR a dostal se tak do referátu, nově příchozí ředitelky tohoto Odboru, ing. Zdeňky Niklasové.

Už v této době bylo možné na CADR uveřejňovat informace o VZ pomocí formulářů. Už tehdy v roce 2007 jsem se snažil jako bývalý předseda České asociace dražebníků (ČAD) prosadit využívání povinných formulářů pro dražby. Dokonce v této době ČAD zaslala na MMR návrh elektronických formulářů.

Máme rok 2015. Po 15 letech rozhodnutí vlády jsou na CADR uveřejňovány pouze informace o dražbách konaných dle ZVD. Loni to bylo celkem 2 640 dražeb a letos jich bude ještě méně. Každý dražebník musí zaplatit za uveřejnění dražební vyhlášky (obvykle má 5 stran) 1 020 Kč + DPH, a to v případě nejlevnějšího elektronického zaslání podkladů. Zadavatel VZ zaplatí za uveřejnění v tzv. Věstníku veřejných zakázek (www.vestnikverejnychzakazek.cz) za celý i několikastránkový formulář pouhých 210 Kč + DPH.

Údajně ani Česká pošta, s.p. není příliš nadšena tím, že musí provozovat CADR. Zpracování podkladů od dražebníků je totiž pracnější, protože stále Odbor veřejných dražeb MMR nezavedl povinné elektronické formuláře. Tato úřednická liknavost stojí dražebníky nemalé peníze.  I to je důvodem, že je například prodej aukcí levnější, než dražbou. Další otázkou je, proč muselo být v roce 2011 vypsáno koncesní řízení na nového provozovatele části CADR pro uveřejňování veřejných zakázek, ale nevypsalo se koncesní řízení na veřejné dražby. Asi to bylo tím, že uveřejňování informací o dražbách konaných dle ZVD je pro IT firmy jenom „ohryzanou kostí“.

 RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda KDČR

Před lety moje žena spolu se švagrem zdědili krásnou prvorepublikovou vilu. Byla však na Hané, bohužel daleko od Prahy, kde my „náplavy“ žijeme.  Když jsem dědicům jako dražebník navrhl, že jim vilu prodám dobrovolnou dražbou, byl z toho poprask. Nakonec jsem je přesvědčil:

– v dražbě je možné licitací dosáhnout maximální tržní cenu (nesmí se však zde pletichařit);

– kupující „nemůže prudit“ prodávajícího, protože v dražbě se nepodepisuje žádná smlouva, dochází zde k tzv. přechodu vlastnického práva;

– kupující – vydražitel má povinnost uhradit daň z nabytí nemovitých věcí;

– pro navrhovatele dražbu provedu bezplatně, protože ty 4% procenta ať raději dají dražebníkovi, než eráru na dani.

Když jsem přesvědčil moji ženu a švagra o výhodnosti prodejem dražbou, provedli jsme velkou inzerci, mj. i v městských novinách. Na prohlídky vily (konaly se o víkendu, měli jsme aspoň výlet z Prahy) přišly zástupy zájemců, ale i zvědavců. Nakonec jsme v místním bývalém kulturním domě předvedli „dražební show“ se třemi dražiteli. Čtyři naši urostlí sportovci vše jistili, takže žádné pletichy nebyly. S vydraženou částkou jsme byli velmi spokojeni. Přesto se dlouho v městečku šuškalo:  „Ach ti Pražáci. Oni prodali tu tety vilu dražbou“.

Zaplať pánbůh, že už nyní nepotřebujeme urostlé sportovce a můžeme dražit elektronicky.

Pokud bych jednou měl prodávat vilku v Jeseníkách po mé mamince (bude jí devadesát, přeji jí aspoň stovku, třeba mě i přežije), určitě to udělám e-dražbou. Lidem potom řeknu: „Ne ti Pražáci, ale Internet prodal tu vilku po paní Burešové“.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D.,  předseda KDČR

Při vzpomínání Jiřího Suchého na začátky divadla Semafor v TV  jsem si promítl i dražební začátky v ČR. V této době před 15 lety jsem připravoval s JUDr. Miloslavem Olivou první celostátní sněm dražebníků. Zde byla fakticky založena Česká asociace dražebníků (ČAD).

V době největší slávy ČAD v roce 2002, kdy byl také největší objem draženého majetku 16,2 miliardy Kč, měla  i ČAD největší počet členů (119). Nakoukl jsem na web ČAD a zjistil jsem, že v současné době ČAD čítá pouhých 11 členů, z toho 3 členové mně potvrdili, že už se „ničeho v ČAD neúčastní“.

Budou to již 2 roky, kdy na jednání představenstva ČAD mně bylo vyčteno, že si z ČAD dělám Burešovu firmu. Ale hlavně byl odmítnut můj návrh a přesvědčení, že novela zákona o veřejných dražbách se musí ubírat tak, aby byly odděleny dobrovolné – vlastnické dražby od dražeb nedobrovolných (dražby z insolvencí, likvidací pozůstalostí a dražby navrhované zástavními věřiteli) a vše směřovat k elektronickým dražbám. To byl hlavní důvod mého odchodu z ČAD a založení Komory dražebníků ČR, která by se měla profilovat do skutečně samosprávné instituce.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda KDČR

Přiznám se, že když mě před pár dny zavolal prezident České komory realitních společností (ČKRS) a bývalý předseda představenstva Realitní společnosti České spořitelny Bedřich Skalický s otázkou, zdali se přijdu podívat na dražbu století, přislíbil jsem svoji účast. Moje zvědavost na kamennou dražbu prováděnou společností RAK CZ, a.s., kterou si „vybral“ Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) ještě narostla, když v předvečer dražby jsem byl kontaktován zástupcem údajného věřitele ČR, který mně sdělil, že tento věřitel provedl zábor draženého klášteru na náměstí Republiky v Praze.  Nakonec jsem pochopil, že se jedná pouze o administrativní zábor, nikoliv o fyzické obsazení této nemovitosti. Sdělil mně, že bude veřejnost o této skutečnosti informována letáky a transparenty.

Cca v 10:40 hod. v den konání dražby (30.09.2015) byl před vchodem do bývalého klášteru na náměstí Republiky v Praze relativně klid. Hloučky turistů jsem z dálky mylně považoval za avizované kverulanty. Z průchodu do budovy vykukoval pán v obleku se jmenovkou dražebníka a zvenku byla dražba století jištěna dvojicí příslušníků Policie ČR.

Možná už byli kverulanti „odejiti“, možná jenom příslušníci policie ČR střežili dražební vyhlášku, která byla vyvěšena v kastlíku za jejich zády. I vnitřní nálepky na oknech v přízemí hlásaly tu velkou událost – dražba objektu.

Prezident ČKRS Skalický měl avizované zpoždění, tak jsem vešel do průjezdu, kde jsem byl okamžitě odchycen. Když jsem prohlásil, že jsem divák, mohl jsem si zakoupit za 100 Kč dražební vstupenku. Škoda, že i na transparentní prodej státního majetku si musí člověk zaplatit.  Třeba v tom bude nějaké občerstvení, naivně jsem si pomyslel. Ve dvoře lelkující pracovníci dražebníka mě nasměrovali správným směrem do 1. patra před dražební místnost. Tam už se tísnilo nejenom cca 20 diváků, ale i zástupci Odboru veřejných dražeb a realitní činnosti MMR (OVDRČ MMR), se kterými jsem se pozdravil. V rohu u vchodu do místnosti pro registraci dražitelů jsem zahlédl i ředitelku OVDRČ MMR Ing. Niklasovou. Při mém přivítání s Mgr. Machů, zástupcem největšího dražebníka v ČR, společnosti Prokonzulta, a.s., jsme i probrali jejich prohru v klání na dražebníka pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Zahlédl jsem i generální ředitelku tohoto úřadu Ing. Mgr. Arajmu, která stála ve stejném hloučku, jako ředitelka Ing. Niklasová.

Zhruba v 10:50 hod. jsme se my lační diváci nahrnuli do dražební místnosti. Ti zkušenější, kteří očekávali delší dražební klání, měli s sebou láhev vody. Dav diváků a úředníků (zajímalo by mě, jestli i oni zaplatili dražební vstupenku) zhoustnul. S kolegou Mgr. Machů jsme si sedli do 3. řady, protože jsme předpokládali, že první dvě řady (byly po 12 židlích) obsadí dražitelé. Překvapilo mě, že místnost byla poměrně malá, takže mnoho lidí stálo (odhaduji celkem cca 100 diváků) a ani prostředí, jak jsme se shodli s prezidentem ČKRS Skalickým a Mg. Machů, nebylo důstojné pro tuto dražbu století. Žádná mramorová schodiště, rudé koberce, mosazné lustry, štuky či staré obrazy, dostatek zlatých židlí pro všechny zájemce, jak je tomu např. při kamenných dražbách či aukcích konaných v Národním domě na náměstí míru v Praze. Licitátor s menší vadou řeči (byla to dáma v nejlepších letech) neměl licitátorský pult, kladivo bylo bez podložky a licitátor seděl spolu s JUDr. Pacnerem, předsedou představenstva dražebníka, za normálním stolem jako v kanceláři. Překvapil nás i velký monitor, na kterém běžely reklamy společnosti RAK CZ, a.s., specialisty na reality. Bláhově jsem se domníval, že toto zařízení bude využito při licitaci na dražbě.

Ještě před zahájením dražby, JUDr. Pacner představil sebe a licitátora a připomněl způsob licitace. Já i Mgr. Machů jsme sledovali přesný čas. V dražební místnosti nebyl žádný indikátor přesného času – rádiem řízené hodiny, přestože dražba dle platné legislativy musí být zahájena naprosto přesně. Mgr. Machů i já jsme sledovali, kdy bude dražba zahájena. Speciálně pro tento účel jsem si před odchodem na dražbu seřídil mé hodinky (vykazují nepřesnost cca 1 sekundu za měsíc). Mgr. Machů kontroloval aktuální čas na svém smartphone. Nezávisle můžeme potvrdit, že licitátor zahájil dražbu století o 15 sekund později. Shodli jsme se, že bychom si na kamenné dražbě nedovolili nemít veřejně viditelný přesný zdroj času, abychom neměli potíže s případnými žalobami na neplatnost dražby.

Asi z opatrnosti, a aby si diváci za své dražební vstupné užili, licitátor přečetl téměř kompletní znění třinácti stránkové dražební vyhlášky, třeba i to, že klempířské prvky (svody, žlaby, parapety) jsou z pozinkovaného plechu…  Jakoby dražebník a jeho licitátor nevěděl, že je již možné ve vyvolání po označení předmětu dražby učinit pouze odkaz na popis předmětu dražby, stejně tak mohl postupovat i při popisu práv a závazků (viz ust. § 23, odst. 6, zák. č. 26/2000 Sb., zákon o veřejných dražbách).

Nevěřil jsem svým uším, když licitátor uvedl, že dne 7.1.2011 byla uzavřena Smlouva o budoucí smlouvě, kde se ÚZSVM zavázal, že na výzvu oprávněných T-Systems Czech Republic a.s. (společnost zanikla, protože byla odkoupena společností T-Mobile Czech Republic a.s.) a Dial Telecom, a.s. zřídí v jejich prospěch věcné břemeno a současně je i ÚZSVM povinen převést tento závazek na nabyvatele, tj. v tomto případě na vydražitele (viz str. 7 Dražební vyhlášky).  Avšak dle platné legislativy tento závazek ÚZSVM nepřechází na vydražitele. Domnívám se, že to může být velký problém pro ÚZSVM.

Nakonec licitátor vyzval přítomné účastníky dražby, aby činili podání. Všichni jsme se rozhlíželi, kdepak ti dražitelé jsou. Dokonce po upozornění licitátorem, že ukončí dražbu s výsledkem nevydraženo, jsme měli pocit, že v místnosti není žádný dražitel. Nakonec ze zadního rohu dražební místnosti z chumlu stojících diváků učinil dražitel č. 1 své podání na úrovni nejnižšího podání. Licitátor vyslovil výzvu 790 mil. Kč pro účastníka č. 1 poprvé. Navázal prohlášením  neučiní-li někdo z přítomných účastníků podání vyšší, než bylo podání učiněné účastníkem číslo 1 ve výši 790 mil. Kč, udělím mu příklep. Po této větě jsme na sebe s Mgr. Machů, který licitoval i prodej Brněnské zbrojovky ve srovnatelné výši, nevěřícně podívali, cože to ten licitátor říká. Další výzva byla jako přes kopírák: 790 mil. Kč pro účastníka č. 1 podruhé a opět licitátor navázal prohlášením, že neučiní-li někdo z přítomných účastníků podání vyšší, než  podání učiněné účastníkem číslo 1 ve výši 790 mil. Kč, udělím mu příklep. Licitátor měl kliku, že už nikdo další z dražitelů (dle údajů v tisku měli být tři dražitelé), neučinil podání. Nedokážu si představit, že by vždy toto návěští „neučiní-li …“  říkal při každém podání. Samozřejmě licitátor na dražbě dle ZVD musí toto upozorněné vyslovit, ale až před výzvou potřetí. Já osobně před lety, když jsem byl mladší a hodně jsem i „licitoval“, byl můj licitační rekord 246 podání a licitace trvala téměř 2 hodiny.

Nakonec 3 dražitelé zajistili na kamenné dražbě cenu dosaženou vydražením na úrovni vyvolávací ceny – nejnižšího podání 790 mil. Kč. Je to dražební úspěch nebo fiasko? V médiích se hovořilo o desítkách zájemců, kteří si vyzvedli informační memorandum k dražbě. Odhadovala se i 1 miliardu dražebního výtěžku. S prezidentem ČKRS Skalickým jsme tipovali, že se v tomto kole nepodaří bývalý klášter prodat, i když vždy při těchto prodejích mohou být zájmy úplně jiné, než je realizace developerského projektu. To nakonec problesklo i v médiích, když právní zástupce vydražitele prohlásil, že jeho klient zatím nemá představu o využití tohoto objektu. Z pohledu našeho společného odhadu cca 500 mil. Kč byl prodej pražského kláštera za 790 mil. Kč bezesporu úspěch.

Dražební optimizmus však schladí otázka: Proč ostatní dražitelé nečinili podání? Osobně jsem to neviděl, ale jeden z diváků mně řekl, že dražitelé číslo 1 a 2 seděli pospolu. Byl vůbec přítomný i třetí dražitel, který složil dražební jistotu? Proč dražitelé neseděli v popředí dražební místnosti, jak je obvyklé, ale byli skryti v chumlu diváků v posledních řadách? Proč licitátor nesnížil minimální příhoz 300 000 Kč, aby dostal „do hry“ i ostatní dražitele, což mu platná legislativa umožňuje?

V dražební síni jsem si vzpomněl, jak v jednom z médií ředitelka OVDRČ MMR hájila kamenné dražby jejich atmosférou soutěživosti. Tady nic takového nebylo. Přišel český advokát, zástupce zahraničního investora a za účasti jednoho nebo dvou dalších dražitelů si koupil klášter za vyvolávací cenu. Vlastně ještě nekoupil, protože musí doplatit částku 780 mil. Kč do 60 dnů. Protože jsem osobně zažil i několik zmařených dražeb, dokud peníze nedoputují na účet dražebníka, nelze si výskat. Samozřejmě nesmí dražebník skončit v konkurzu, jak se to stalo jednomu z největších dražebníků společnosti Clanroy, a.s.

S Mgr. Machů z Prokonzulty, a.s. jsme se shodli, že v elektronických dražbách se nám nestalo, že by při účasti 3 dražitelů se nelicitovalo a nenavýšilo se nejnižší podání. Inu specifikum kamenné dražby jen ten “ničím nenahraditelný osobní kontakt“. Nedávno jsem lákal jednoho poměrně velkého dražebníka na provádění elektronických dražeb, kde se dražitelé nemohou spolu domluvit, nevědí kolik jich je (před dražbou kláštera si mohli v salónku při registraci dražitelé prohovořit i se zástupcem navrhovatele) a musí tedy projevit skutečný zájem nejvyšší nabídkou. Tento dražebník mně odpověděl, že je rád, když si dají dražitelé před dražbou cigáro, aspoň se vše urychlí, a protože to má stejně za paušál, co by si „prdku dral“.

Škoda, že v případě zpeněžení pražského kláštera se nevyužil jiný instrument prodeje, který by podpořil licitaci a eliminoval by riziko jakýchkoliv úmluv. Příslušníci policie, kteří hlídali několik hodin dražbu století, se mohli věnovat úplně jiné činnosti.

Video spot z dražby

zdroj Česká televize pořad “Z metropole”

 RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda KDČR