Na stránkách Konkursních novin v září 2018 probíhala zajímavá diskuze k rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci platnosti, resp. oprávněnosti novely vyhlášky o odměnách a náhradách exekutorů (viz Vyhl. č. 330/2001 Sb. v platném znění), kterou vydalo ministerstvo spravedlnosti. Přestože Exekutorská komora rozhodnutí respektuje, exekutoři tímto rozhodnutím nadšení nejsou, protože došlo ke snížení jejich příjmů. V diskuzi mně zaujalo zejména srovnání exekutorů s jinými podnikateli.
Ústavní soud ČR nepochybuje, že exekutor je podnikatel. Přiznám se, že často jsem se od účinnosti zákona o veřejných dražbách (ZVD – zák. č. 26/2000 Sb. dne 1.5.2000), resp. účinnosti exekučního řádu (zák. č. zák. č. 120/2001 Sb.) o rok později, se setkával s různými názory. Předpokládám, že Ústavní soud vyšel z občanského zákoníku (zák. č. 89/ 2012 Sb.), který v ust. § 420 vymezuje pojem podnikatel. Je to osoba, která „samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.”
Exekutor je podnikatel, podnikající dle zvláštního zákona – exekučního řádu. Jeho činnost je soustavná, nepřetržitá, samostatná a samozřejmě výdělečná s cílem dosažení maximálního zisku. V tržní ekonomice se exekutor chová racionálně, stejně jako jiný podnikatel. Snaží se pro sebe získat maximální výhody, omezit konkurenci aj. Proto i rozumím Mgr. Ing. Jiřímu Proškovi, soudnímu exekutorovi, Exekutorského úřadu Plzeň město, že v diskuzi v KN nesouhlasí s „přitvrzením“ podnikání exekutorů. Nelíbí se mu, že dle jeho slov: “Ústavní soud vychází z toho, že soudní exekutor je podnikatel a musí počítat s tím, že někdy za svoji práci nedostane zaplaceno.“ Mgr. Ing. Jiří Prošek považuje tento názor za absurdní. Domnívá se, že „běžný podnikatel, pokud se mu na zakázce něco nezdá, třeba, že za ní nedostane zaplaceno, tak jí odmítne“. Mj. dále odmítá, že Ústavní soud ČR dovodil, že nelze přenášet riziko neúspěšnosti exekuce na oprávněného, tedy klienta exekutora.
Role exekutora, jako podnikatele řešícího pohledávku dlužníka, je bezesporná, nezpochybnitelná a nezastupitelná. Jinou otázkou je cena těchto poskytovaných „exekučních služeb“ a podnikatelské riziko. Protože zde tato cena nemůže být určena střetem poptávky a nabídkou na trhu, je určena administrativně (Vyhláškou), včetně implicitního nastavení jeho podnikatelského rizika. Totiž jakékoliv omezení nabídky či poptávky, administrativní regulace ceny, vždy vedou k deformaci tržní ceny. Nechci zde hodnotit „exekuční ceník“, spíše uvedu příklad:
Největším konkurentem dražebníků (zde není pochyb, že jde o podnikatele dle ZVD) při zpeněžování majetku dlužníků v insolvenci jsou čím dále více exekutoři. Vždy jsem tvrdil, že poslání exekutorů není být zpeněžovatelem majetku těchto dlužníků. Nemají k tomu ani příslušnou kvalifikaci, protože většinou jde o prodej nemovitostí dražbou, což obnáší zejména zajištění kvalitní propagaci prodeje (inzerce, infomační memoranda, prohlídky, kontaktování investorů apod.), jednání se zájemci, zajišťování prohlídek apod. Často tyto činnosti pro exekutory zajišťují externě realitní kanceláře, čímž zvyšují náklady těchto dražeb.
Do loňské novely insolvenčního zákona (01.07.2017, zák. č. 182/2006 Sb.), byla vedena velká diskuze, zdali vůbec exekutoři mohou pro insolvenční správce dražit. Nakonec jim to fakticky bylo zakázáno stanoviskem Vrchního soudu v Olomouci, kde celou kauze odstartovala soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Vlasta Bruknerová, která v září 2015 shledala, že insolvenční správce pochybil, když na základě pokynu zajištěného věřitele uzavřel smlouvu o provedení dražby dobrovolné se soudním exekutorem (viz č.j. KSBR 29 INS 33609/2013).
Protože se exekutoři chovají racionálně jako jiní podnikatelé, klesá jim objem a počet exekucí, dlužníci se naučili se „oddlužovat“, prosadili v novele insolvenčního zákona od 01.07.2017 možnost zpeněžování i „exekučními“ dražbami. Tím se konkurenční boj na dražebním trhu při zpeněžování v insolvencích dále přiostřil. Dle údajů (06.10.2018) na Centrální adrese je u nás 1002 dražebníků, kteří mohou provádět dražby dle ZVD. Exekutorů je k tomuto datu dle Exekutorské komory 158. Navíc počet dražeb konaných dle ZVD klesá a za rok 2017 jich bylo nejméně (2044) za celou dobu účinnosti ZVD, tj. v průměru cca dvě dražby na jednoho dražebníka.
Každá statistika je svým způsobem zdeformovaná oproti skutečnosti. Cca 80 % dražeb provedlo zhruba 15 největších dražebníků. Není divu, že veřejným tajemstvím je „dražební desátek“. Protože zajištěný věřitel je „lesa pán“ při volbě dražebníka, je nasnadě, komu bývá tento desátek určen. Ostatní dražebníci mají však výhodu, protože nemají tyto „externí náklady“. Mohou si dovolit nabídnout provedení dražby dle hesla: „Když nezpeněžíte, nic neplatíte“. Nedokážu si představit, že bychom zpeněžovali majetek, aby v případě nevydražení se navrhovateli účtovaly naše náklady. Dokonce naše podnikatelské riziko je dáno i tím, že kromě našich výdajů na přípravu, vyhlášení, inzerci a provedení dražby, běžně hradíme za navrhovatele i náklady na zpracování posudku soudním znalcem na odhad ceny v místě a čase obvyklé. A nakonec se nevydraží.
Dokonce exekutoři jako podnikatelé mají v případě vyhlášení nedobrovolných dražeb dle ZVD „přednost“, což je bohužel čím dále víc šikanozně zneužíváno dlužníky. Stačí vydat exekuční příkaz (často na směšnou částku) a dražebník je povinen od vyhlášené dražby upustit (viz ust. § 46, odst. 1, písm. g) ZVD). Často nezbývá nic jiného, než aby navrhovatel dražby nebo dražebník „šáhnul do kešeně“ a exekuci vyplatil.
Konkurence na trhu „zpeněžovatelů“ je tvrdá. Kromě 1002 dražebníků a 158 exekutorů číhá dalších 14 500 realitních makléřů (údaj z 27.01.2016 z bydleni.idnes.cz). Ani oni si dnes nedovolí prodávat nemovitosti tím, že by v případě neúspěšného prodeje účtovali klientovi náklady prodeje, možná vyjma případů, kdy platí „realitní desátek.“ Inu není podnikání jako podnikání.
RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda KDČR