Dne 01.05.2019 jsme si připomněli devatenáct let od nabytí zákona o veřejných dražbách (zák. č. 26/2000 Sb.). Dne 01.10.2019 oslaví dražebníci dvacet let provádění dražeb. Za toto období bylo kromě dílčích novel tohoto zákona i několik pokusů o nový dražební zákon. V těchto dnech finalizuje konečné znění zákona o dražbách, které připravilo MMR a předloží ho k posouzení do Legislativní rady vlády ČR. V případě kladného stanoviska a po projednání Vládou ČR nastane parlamentní klání o konečnou podobu zákona o dražbách a jeho schválení.

Komora dražebníků ČR (KDČR) přivítala návrh nového zákona o veřejných dražbách (viz Navrh_novy_ZVD_KDCR_(06-08-2019)), kde jsou i vyznačeny změny navrhované KDČR). Jedná se o zcela nový, doslova revoluční počin MMR, který nebude bez odezvy. Je sympatické, že MMR se pokouší řešit mnoho zcela zásadních problémů, o kterých se diskutovalo téměř celou dobu platnosti zákona. V prvé řadě se jedná o koncepci přechodu práva v dražbě, což bylo napadáno nejenom právními teoretiky, ale je i možné uvést Rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 2 Cdon 1034/97 z roku 2001 „Veřejná dražba je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy.“

Dalším problémem byl „mix“ dražeb, jejímiž navrhovateli byli vlastníci, s dražbami, jejímiž navrhovateli byli konkursní, dnes insolvenční správci, likvidátoři jmenovaní soudem, notáři či likvidační správci při zpeněžení majetku dlužníků, likvidovaných subjektů či zůstavitelů. K tomu je třeba „připočíst“ i náročnost celého dražebního procesu (dražebníci využívají téměř 200 formulářů či dokumentů), i když od zavedení elektronických dražeb od 01.01.2013 se vlastní provedení dražeb zjednodušilo.

KDČR podporuje základní „systémovou“ změnu provádění dražeb navrženou v novém zákonu o dražbách, a to oddělení dražeb prováděných na návrh vlastníka či subjektu, který je oprávněn s předmětem dražby hospodařit, od dražeb tzv. nucených, konaných na návrh insolvenční správce, likvidátora jmenovaného soudem, notáře či likvidační správce nebo dražebního věřitele. S tím souvisí i požadavek, aby výkon těchto nucených dražeb byl svěřen pouze dražebníkovi, který má koncesi obdobnou koncesi na provádění nedobrovolných dražeb.

KDČR se domnívá, že výše uvedené opatření mj. zamezí tomu, aby byli využívání při zpeněžování majetku dlužníků, likvidovaných společností či zůstavitelů „dražebníci na jedno použití“. Je to i předpokladem, že výkon této dražební činnosti bude prováděn kvalifikovanými dražebníky, kteří se již etablovali na dražebním trhu, mají či mohou prokázat „vyšší stupeň“ své kvalifikace. Navíc KDČR navrhuje, aby všechny nucené dražby se musely konat jako dražby elektronické. Důvodem je to, že v případě elektronických dražeb se velmi omezuje možnost pletich od dražitelů. KDČR vychází i z analogické zkušenosti a závěru, ke kterému se došlo v oblasti zadávání veřejných zakázek.

Velmi diskuzní a dle KDČR i velmi zavádějící je nové vymezení dražby, jako „ jednání konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se dražebník obrací na předem neurčený okruh osob na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek, přičemž účelem tohoto jednání je uzavření smlouvy s osobou, která za stanovených podmínek podá nejvyšší nabídku.“

MMR se snaží výše uvedenou definici dražby „našroubovat“ na vymezení dražby v občanském zákoníku (viz § 1771). KDČR se domnívá, že jde o zcela jiné procesy, protože v občanském zákoníku se jedná o způsob uzavření smlouvy, kdežto v dražbě jde o způsob nabytí vlastnictví vydražitelem, aniž byla jakákoliv předmětná smlouva v dražbě vymezena. Předpoklad MMR jakési implicitní „dražební smlouvy“, která se dražbou uzavírá, by vedl mj. k diskuzi, o jakou že smlouvu vlastně jde, zdali by neměla být v dražební vyhlášce vymezena, jak se nyní děje v případě aukce.

KDČR se domnívá, že podstatná je skutečnost, že za podmínek vymezených v dražební vyhlášce a platné legislativě nabyde vydražitel vlastnictví předmětu dražby tím, že učinil nejvyšší nabídku. Z tohoto důvodu KDČR navrhuje následující vymezení veřejné dražby: „Veřejná dražba (dále jen „dražba“) je jednání konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se dražebník obrací na předem neurčený okruh osob na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek, přičemž účelem tohoto jednání je nabytí vlastnictví předmětu dražby osobou, která za stanovených podmínek podá nejvyšší nabídku a nabytí vlastnictví není vyloučena tímto zákonem a platnou legislativou. Ustanovení § 1771 občanského zákoníku se nepoužije.“

Důvodem výše uvedené definice dražby navrhované KDČR je, aby zákon neřešil „dražební perpetuum“, tj. přechod či převod, eliminovaly se diskuze, o jakou „dražební smlouvu“ vlastně šlo. Protože i celá řada souvisejících předpisů využívá pojem veřejná dražba, zákon o veřejných dražbách, doporučuje se, aby i tento nový zákon se jmenoval zákon o veřejných dražbách, který i vymezuje veřejnou dražbu oproti dražbě, která je mj. definována v občanském zákoníku.

KDČR navrhuje i zcela zásadní ustanovení na ochranu účastníků dražeb. Jedná se o povinnost dražebníka vést všechny „dražební peněžní prostředky“ mimo jeho majetek; postavení dražebníka jako správce těchto prostředků, které nepatří do majetku dražebníka. Jedná se o důležité ustanovení mj. v případě úpadku dražebníka, aby insolvenční správce „automaticky“ nezahrnul tyto peněžní prostředky do majetkové podstaty tohoto dlužníka.

Protože stále v naší legislativě neexistuje elektronický ekvivalent úředně ověřenému podpisu (vyjma obstrukčního postupu přes elektronickou konverzi písemné listiny) KDČR navrhuje, aby všude, kde je požadavek na úředně ověřený podpis, byla uvedena možnost využití elektronického podpisu a časového razítka vydaných certifikační autoritou. Tento postup byl zvolen i v případě jiných právních předpisů.

Nový zákon zjednodušuje provádění dražeb a zavádí pro „dobrovolné dražby“ i možnost holandské licitace, kdy se vyvolávací cena postupně snižuje. Pro nucené dražby však zůstává výlučně licitace s postupným navyšováním, tj. anglická dražba.

KDČR navrhuje i eliminaci šikanózních návrhů v případě nucených dražeb, a to formou exekučních příkazů na prodej předmětu dražby či insolvenčních návrhů. Bohužel často dlužník maří právo věřitele na uspokojení se prodejem zástavy nedobrovolnou dražbou tím, že podá insolvenční návrh, popř. se objeví účelová exekuce. Dokonce existují „podnikatelé“, často „vinkláři“, kteří se na tuto obstrukční činnost zaměřují a úplatně ji dlužníkům nabízí.

Pozitivní je i možnost využívat elektronické formuláře v rámci tzv. centrální evidence dražeb. MMR zde navrhuje, aby se stalo správcem nového informačního systému, kde se budou uveřejňovat informace o dražebnících a o dražbách konaných dle tohoto zákona. Tento veřejně přístupný informační systém na internetu by měl převzít roli Centrální adresy (www.centralni-adresa.cz , kterou úspěšně provozuje Česká pošta, s.p. již od 1.10.2000, kdy bylo fakticky zahájeno konání dražeb v ČR.

MMR se bude muset při prosazení nového zákona „poprat“ s velkým odporem u značné části dražebníků – živnostníků, protože z cca 1200 koncesí bude nové podmínily pro konání nucených dražeb splňovat pouze několik desítek (viz údaje na Centrální adrese) a většina z nich dražila pro insolvenční správce.

MMR i svým ambiciózním návrhem na vytvoření nového informačního systému – Centrální registrace dražeb si možná ani neuvědomilo, že jedinou schůdnou cestou je vypsání koncese, pokud by se nechtělo vydat cestou Národního elektronického nástroje pro elektronické zadávání veřejných zakázek (NEN), který MMR „porodilo“ ve velkých finančních a dalších bolestech.

MMR by mělo i konečně zvážit, jak bude přistupovat k Oddělení veřejných dražeb, dříve Odboru veřejných dražeb, který v současné době to na MMR nemá snadné. Je pod tlakem realitního a dalšího lobby. Je paradoxní, že toto oddělení se opět dostalo až na samý „chvost“ MMR. Dle nové organizační struktury (09.07.2019) je součástí Sekce ekonomicko-provozní MMR, kde je spolu s ministerskými rozpočtáři, účtaři a hospodářskou správou. I to ukazuje, jakou prioritu dává MMR veřejným dražbám.

KDČR již několikrát uvedla, že bez politické podpory provádění veřejných dražeb, jako transparentního prodeje majetku zejména dlužníků, dojde k zániku této profese. V této souvislosti vzniká i otázka, zdali KDČR ve svém návrhu připomínek k novému zákonu neměla i požadovat, aby celá dražební agenda přešla do gesce Ministerstva spravedlnosti tak, jak je tomu např. na Slovensku a jak se i vedly diskuse v minulosti.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D.

předseda představenstva Komory dražebníků ČR