Před lety moje žena spolu se švagrem zdědili krásnou prvorepublikovou vilu. Byla však na Hané, bohužel daleko od Prahy, kde my „náplavy“ žijeme.  Když jsem dědicům jako dražebník navrhl, že jim vilu prodám dobrovolnou dražbou, byl z toho poprask. Nakonec jsem je přesvědčil:

– v dražbě je možné licitací dosáhnout maximální tržní cenu (nesmí se však zde pletichařit);

– kupující „nemůže prudit“ prodávajícího, protože v dražbě se nepodepisuje žádná smlouva, dochází zde k tzv. přechodu vlastnického práva;

– kupující – vydražitel má povinnost uhradit daň z nabytí nemovitých věcí;

– pro navrhovatele dražbu provedu bezplatně, protože ty 4% procenta ať raději dají dražebníkovi, než eráru na dani.

Když jsem přesvědčil moji ženu a švagra o výhodnosti prodejem dražbou, provedli jsme velkou inzerci, mj. i v městských novinách. Na prohlídky vily (konaly se o víkendu, měli jsme aspoň výlet z Prahy) přišly zástupy zájemců, ale i zvědavců. Nakonec jsme v místním bývalém kulturním domě předvedli „dražební show“ se třemi dražiteli. Čtyři naši urostlí sportovci vše jistili, takže žádné pletichy nebyly. S vydraženou částkou jsme byli velmi spokojeni. Přesto se dlouho v městečku šuškalo:  „Ach ti Pražáci. Oni prodali tu tety vilu dražbou“.

Zaplať pánbůh, že už nyní nepotřebujeme urostlé sportovce a můžeme dražit elektronicky.

Pokud bych jednou měl prodávat vilku v Jeseníkách po mé mamince (bude jí devadesát, přeji jí aspoň stovku, třeba mě i přežije), určitě to udělám e-dražbou. Lidem potom řeknu: „Ne ti Pražáci, ale Internet prodal tu vilku po paní Burešové“.

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D.,  předseda KDČR