Je skutečností, že dražeb konaných dle zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ZVD), je čím dále méně, a to jak dražeb dobrovolných (konají se na návrh vlastníka či insolvenčního správce), tak i dražeb nedobrovolných (navrhovatelem je zde dražební věřitel).

Vlastníci již tradičně prodávají své nemovitosti prostřednictvím realitních kanceláří. Většinou ani neví, že jsou zde další možnosti prodeje, a to dobrovolnou dražbou či aukcí.  Dražba je stále považována za „donucovací prostředek prodeje“ a aukce je ztotožňována s dražbou. V lepším případě je aukce považována za exkluzivní prodej uměleckých či historických předmětů.

Paradoxně ani v naší legislativě není přesné vymezení dražby či aukce. Jedinou výjimkou je ZVD, kde je sice definice veřejné dražby, která je však v rozporu s ust. § 1771 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (OZ).

Bohužel Komora dražebníků ČR (KDČR) dlouhodobě na tento rozpor upozorňuje vedení Odboru veřejných dražeb a realitní činnosti MMR, dnes již pouze Oddělení veřejných dražeb, a to konkrétně její bývalou ředitelku, dnes vedoucí oddělení Ing. Zdeňku Niklasovou. Dle mého názoru, Ing. Zdeňka Niklasová, jako bývalá obchodní ředitelka Asociace realitních kanceláří, brzdí rozvoj dražeb ve prospěch realitek. Právě lobbing velkých realitek způsobuje, že dražby „nemají zelenou“, ale postupně se stávají jakýmsi rudimentálním způsobem transparentního prodeje dlužníků. Ing. Zdeňka Niklasová brojila proti zavedení e-dražeb, její poslední návrh novely ZVD Legislativní rada vlády ČR odmítla s výhradou nekompatibility  ZVD s OZ.

Dalším důvodem, proč vlastníci prodávají nemovitosti prostřednictvím realitek, je obrovské množství realitních makléřů. Dle deníku iDnes se u nás snaží živit touto profesí cca 14 500 lidí. Tedy realitní makléř doslova číhá na každém rohu. Jde o živnost volnou a dle platné legislativy ji může provozovat každý. Oproti tomu koncesovaných dražebníků je pouze několik desítek. Nejenže musí mít koncesi, ale i vysokou pojistku, která kryje jejich odpovědnost za škodu. V případě koncese na všechny typy dražeb je to minimálně 30 miliónů Kč.

Další otázkou je, proč  insolvenční správci, resp. zajištění věřitelé stále více požadují, aby majetek dlužníků byl prodán realitní kanceláří. Možná podlehli sloganu jedné realitky: „Umíme prodat Vaši nemovitost rychle.“ Já si na to vždy odpovím: „Ale za kolik?“.  Rychle a za málo to umí (skoro) každý.

Podle mého názoru realitní kancelář není nastavena tak, aby prodala nemovitost za nejvyšší cenu.  Je to tím, že realizuje prodej za nabídkovou cenu prvnímu zájemci, který se objeví. Realitka nedělá žádná výběrová řízení, nenutí zájemce k licitaci, k navyšování nabídek. Ale zato umí s realitami pracovat, nakoupit je či „prohodit“. Ne není to z mé strany nic hanlivého. Čím dále více realitek nakupuje i v našich dražbách. Vydraženou nemovitost dlužníka vyklidí, vymaluje, popř. udělá aspoň základní rekonstrukci a prodá ji. Realitka využije i to, že se lidi bojí nakupovat v dražbách.

Mě osobně mrzí, že i zajištění věřitelé, velké banky, dávají pokyny či souhlasí s prodejem nemovitostí dlužníků mimo dražbu nebo aukci. Tady hraje svoji roli lobbing těch největších realitních kanceláří a je to na úkor dlužníků, ale i zajištěných věřitelů. Protože o způsobu zpeněžení rozhodují zaměstnanci, mají často jiný zájem, než jejich zaměstnavatel. Jak říká jeden můj kolega, matador nákupu nemovitostí: “Každý si chce ten svůj zobáček smočit.“

(Odpověď na anketní otázku Konkursních novin)

RNDr. Jiří Bureš, Ph.D., předseda představenstva Komory dražebníků ČR